Písmák How Weird Is Weird Enough For Your Blackmailed Blackbox
Ultimately joking on this utmost realityBeen stuck in this hyperthirsty cavityHow to became to know your the ssuUpper stringThe most precious time is blackout of allMy whiteMy supersizequeen sireneMy crystallicCrush. eduJust a phantom phaseNo trick needs to be put in this ever timingBlameHow to spread the sparkshot blastJudiciouslyHow to prepare the coma bend approachingThe point of climax times climax Sure ReturnYou ain't never gonna dissolve the void properly per these infamous germanithium reciepesI will thoroughly ever prefer to find the loosest wayAs a semidog prototype zetta-alphoid rayRealm of utmost videosSuperluminous spitThis mixture of Angel Dust times Crystal MethFives the ansaYou will know only severe everything'Cos you're the pre pre pre prevailed cuckoose bond and exterior of end of end PI hyperspaceSo solidLike Tsar Puma blast of those Ever Colder WarCall that Eniac, call that edit. exeCall that cylinder zero pattern laid blindfoldedCall RaPleaase Put them Dearest Arrested Departed your rainbow table from your previousPreciousUniverseI pull them departure kick 'em your fate to my triggered blasphemied paradiseYouThis par ad oxFar like crossFake like cable direct accessNullify these fucken PIsTriple cross the ripples drippingFrom your lye/flesh dippedSapThe story was too many times too much obviousTame me deliriousHave a clean blanket and drive me alignedI'd loveDear first Laika, or Michele Mouton
My capabilities are too far to understand that incredible complexity of feelings, mind and science
I'm so sad that I forget you and you. and you and you .
opodál sídlí blesk
tak nějak zobvykla
začít tam musí něžně, mučí
nestojí o vtíravé pohledy reptoidů
tisíckrát skočil pod vlak
Look On The Bright Side Is Black Scared Heart
Beyond the ordinary
I stood awake for a week
Like two thousand stars and years
Been driven by too strong constants for an extraordinary brain
pro jedno procento z nás
a ploštice už choděj
zasekaný do sebe
u nás na sídlišti
vše trávím
pro jejich zákulisí a její případné stezky
má nejmilovanější
prosím Tě zbytky sil
kolébej mne
můj svět se ještě příliš málo viklá
ona/někdy si potkává svý vlastní sebe
už nikdynevyneseš ničí sny do kontejnerůna včerejší beznadějný vzpomínky
ne nikdynepřimhouříš cizí oči a cizí zorničkyuž nikdy nevzplanou a nikdynedohoří
ne, ten poslední úsměv to ten byl plnej odhodlánía úplně neskutečnýho štěstíviklává se v komoře na půdě a jeho ostnyhladí mý ňadra obnažený tvejm kočičímúsměvům
a nikdy rád to nevidíma někdy rád to ani neřeknu někdy tě potajmuněkdy tě nahrávám a někdy hlouběji a asi i mnohem vejš než by sis myslelanikdy nic neřeknu a takhle vždycky si z tebe kousek schovámdo posledního ublížení a posledního usmířenívždycky si najdeme cestičky a vždycky nám bude svítitčervená
šnek
možná si ulehčím
this.
. level of being
vtichu měsíčních skal
sypu ti čas
takže dnes poprvé se neukáže nikdo ve svý mrtvý
půvabně kosternatý masce
vtý svý kůži /jak si je tak rádi svlíkáme, navzájem/
tý který si zlobivý holky schovávaj
to bylo.../ale v tvý kráse se nikdy nezničí odlesky atomovejch pum
obrázky nalepený v oknech, v svatyních posledních nejistotkdyž před skokem odpoutáme se jak v pohřebáckejch vozechkdyž schyluje se k mámení a dávení, k příšerně barevnejm kytkámnávodům jak zničit svý cesty, útržkama prostěradelkočičkovitejch životů
zbylo jen slintáníúchylnejch představ sebev ležérních náklonech křečísmilovat se bylo by poslednínejlehčíproč nikdy nejdeproč nikdy nebudešnesmiluješ
tak trochu lidskys žiletkou na jazykupaprsky, střepy, jehly a šití, a žádostivý pohledyhlaviček špendlíků, démantů očí, nakrásnězlomený dialogy rozsypaný po postelíchv tabáku lahvičkách mramoru, tříštění kostív magickejch panopticích tichabezhlesně křičíme si pravěký roztoužený snypřímo do roztaženejch zřítelnic– už nikdy se nesměj mejm snůmjsou dětskýdětštější a krutější
víc než už kdy budem
plazila se ve vymňoukaným úplňku
v záhybech stínohry zkrvavený prostěradla z okna desátý patro světa nehledí na stíny nelidskejch bytostí /detail oka v detailu kosmu v detailu strachu/ nože co vrážíme si do klína nože na jejichž konce přivazujeme hroby tak strašně a tragicky zakletí do odstínů barev antracitu vždyť víš, v noci v sobě najdeš všechno a malej kousek mě a malej kousek plesnivýho sýru a havran ševelí křídlama jak já kážu svý žalmy bezertým šepotem krmit donekonečna mrtvý ryby na každý cestě na toaletu toaletních životů žiletkama vystlaný legračně těžký sedmimílový boty stodesetimílový adrenaliny asfaltový zeleně cote d'arbroz užší než poprvé sladší než já sbírání tkání v tunelech metra mezi kolejema nezvládáš posbírat se jednou se to povede jednou seberu svý miliardy galaxií v sobě a dotknu se tě proměny dní v selekci zla v detailech roků vkrádáme se v sebe okradení už před narozením hladíš si ohlodaný kosti jako se hladívá kočka předeš v levhartím zívnutí už mlč a mlč a mlč nepohladíš rukou ne rukou užranou v dálkách napůl cesty mezi zápěstím a ramenem najdeme se se svejma světluškovitejma cigárama típnutejma v bělmech letošní zimy a jestli někde existuje naděje umírajícího listu prázdný stránky co čeká na roztrhání a jestli někde zní ozvěny vytí turba v opuštštěným lomu vysoko nad městem a jestli budou houkat sanitky vysoko nad náma a jestli někde ještě love is suicide plazila se ve vymňoukaným úplňku v záhybech stínoher zlověstně odtikávanýho nepřežívání
benzedrine
sleduju bohy vypadávaj ti z pusy jak žvejkačky mezerama v prohnilejch zubech stereo zanikáním umíš mi naznačit smrt špičkou jazyka pochcat se smíchy v tom samym okamžiku posledním promítáním kontury sebe, tak strašně barevně blýskavičný pramínky tekutýho neštěstí budeš mi dokonalým steskem má Čarokrásná sleduju bohy padaj ti z kapes jak zapalovače a něco sedí a něco jak kapičky rtuti až příliš pevně v sedlech schizofrenních seancí uštkni mně polib a uhas plamenem poslední dezintegrace bude mi dáno provolávat marnost a marnost až nad moudrost dětinskejch marnivostí a znásobím svý city, nad ránem úsvity svinutý doruda podzemně tak mastně a neslaně budeme tříštit se ve smrti z cigaret z dětství.
opalisk
nechápeš jak snadný je, jak bolí
slzení nocí, nahoucí žilky listů
pro tebe
/omdlívat každý svý slovo/
a bylo nám zima na srdce víš tak krvavě obnažený
ale pěsti uměj hřát a mrazivá aura pohltí
úplně každej bolestivej výdech
trochu se uspěcháme a budeme zadejchaní
usmála jsi se a nedokončila ten pohyb
houdini
když se tak díváš na hvězdy který neuměj padat /to aby náhodou na zemi necinkly a nepřipomněly jak křehký jsou slova, idiotsky nanic/ uměj lidi mlčet mlčej lidi mučit nekoukej na hnízda vypadanejch ptáčat sou tak křehký křehčí než ivetiny slzy bylo by jednodušší nechat spadnout svět a bez cinknutí nechat se unášet lávou do pekla potkat tam bolavý pozůstalý ve světě bez zmizení bez haudujudu co neznamená haudujudu budem se lámat jako paprsky světla za úsvitu, a vydávat zvuky jak zvířata, ráno na louce, zamknutí v kapce rosy eidetický psychodeliriozní televize zpívat ten den je tak pěknej nech mě umřít na podlaze v týhle špíně nemá cenu se brodit věčně sám bez rukou popálenejch cigaretama nastokrát ztroskotaná loď lahvema věčně rozpitýho medovýho štěstí /. úplně líto vůbec ne jedno říkaly jeho průhledný oči. /
připoutej se torzy jejích rodičů
v posledním prázdným pokoji broukat si poslední prázdný slova poslední prázdný doušky betonový rakve krátery v očích a v těch jejích neskutečně bodlavý, zakletý v kelímkách, zvětralý ani moc ne vysátý podzimem nejmladší sychravý kurevsko ilegálně pocitový jak mládě pevně v dlaních budeme hnít sexy/jako každej rok připoutej trosky svýho těla ranama svícnů bodáme do tmy v bezkrevným opojení pochcípat za zázrakem půjdeme s rukama prázdnejma nejsladší kocovinou a bez jazyku nemusíš ochutnávat smrt bez jazyku neochutnáš smrt projíždějícího vlaku.
sním si svý barvoslepý necudný snímky/vidím to černě/white noise
zahodit osm hodin denně určenejch plánům jak tě uhranout osm hodin denně plánům dokonale bezbolestnýho utnutí zvládnout všechny výkřiky světa končící v mý hlavě každou noc v bezvládí sebou zvládnu mezi ní a mezi náma principy hladu oceánsky majestátně sebejistý slzy k snídani něco velkýho čeká na chodbě nejmrazivější den jediného dne v roce kterej zbyl přestupní všude tě nechávám jít první jen tam tě nikdy nepustím jen sem zakopnu jen tady se ztratím navždy svejm skrytejm tajemstvím v omluvě sedmnáct každej spočítejme svý pohřby každej svý . čas léčí ale já sem navždy zlomenej. v omluvě sedmnáct spočítáme svý blízký a upravíme počty nitek nervů zapomeneme okamžiky . nikdy nezapomenu.
dobarvujeme rozsáhlá těžká poranění způsobená šeptem
dobarvujeme rozsáhlá těžká poranění způsobená šeptem a všechny nejkrásnější ksichty sou nastavený peklu úplně každá kapka jejího deště je slza je labyrint opálově černejch střepů radši bude vaší zavražděnou milenkou (a po rukách se něžně a razantně jezdí přímo přes ulici ne směrem po ní) vytrhnout devět vlasů delších než sen založit jima stránky dopisů na rozloučenou v nepsanejch mezích šílenství už se začíná dost špatně smát opakovanejm světům náručím očím a hlasům a mrtvejm lahvím do morku vysátejch, jejich vemena jak červeno-černý nebe když usínat jde i bez hlavy a nedejchat a dejchat a navzájem škrtit se s hologramy jejího nebesky zbytečnýho jsoucna a udělej si na mně čas budeme muset hlídat naše děti aby se už nikdy nenarodily bláboly v telefonu uplně každej zasranej den nabíjíte zbraně tajemně zabíjíte štěstí nešťastnejch lidí .
tam kam nepůjdeme nikdy/nazí
tam kam nepudem nikdy nazí a vrahy budeme už v sametovým šestinedělí včerejšího tejdne v koutku oka vypíchlýho spešl tipem dne a spešl tripem zbytku života v mlhách a barvách plamenů vybaví se mi cizí ledabylý ne ne a smyslnosti a uhlazený barvy duhy vylízaný až do nevím má krvelačná lásko kam bude to tak jako vždycky nikdy . někdy určitě - nikdy. budeme plavat a plavat a vyplavení vzhůru ničemnostma nepobírat nic a budeme se na sebe koukat skrz bolest nesdělitelnou nevím jak hluboko do toho vypíchlýho oka promarníme roky . a ještě líp než se to povedlo feťákovi ve mně a kdo kouše zlobí ty který nekouše a kdo nerad mluví nerad mlčí skrznaskrz ucha který nedokáže propíchnout ten kdo se dokáže dokázat jedině sám v koutku vypíchlýho oka v hromádce vypíchlejch očí nevyhraje.
humex/proč, a přezíravý civění někam za všechno, a do dna
havárie základního nejsložitější věci se nejsnadněji pokazí což je perfektně padnoucí model ztráty smyslu propaluješ se do mý letargie, ultraviolent sirkama, ale nemáš dostatečnej zápal pro věc pár měsíců čekám za kterým rohem na mě konečně pořádně vystřelíš a střepiny zrcadel, drť z vltavínů mi mezitím šíleně zanítily žíly a zkažený zuby plný vztekliny, šupinky azbestu, nesmyslný hody trhal sem náruče lučního kvítí, ve snech zejména bodláky, cuchaj se fajn do vlasů, těma stovkama malinkejma háčkama se tě udržím a v hlavě krvavý želé, brnění, jiskřící drátky, hukot a pustěji než v pripyatu padáš na mně, lízání hlavy, planetární kecy a viděl sem tě zářit "(i saw you) shine" musím to všechno odříznout od pupečních drátů vytáhnout do tmy ukázat to na kameru nechat všechny kámoše kvůli dxm .